Peťanův blok

Pokud podle nadpisu čekáte, že zde naleznete něco o tom, co jsem poslední necelý rok dělal, budete možná zklamaní. Rozhodl jsem se napsat o knize, se kterou jsem strávil tyto Vánoce. Ano... byl stromek, cukroví, dárky, jídlo a dobrý alkohol... ale co si asi z těchto Vánoc zapamatuji bude tato kniha (i když jídlo a alkohol též nebyly špatné). Jo a ještě medvědí polštářek, ale to by byl jiný příběh.

Ony jsou to vlastně knihy dvě a napsal je, mně dosud neznámý autor, Jiří Kulhánek. Vím, že se možná mnozí plácnete do hlavy (a jeden kamarád by zvolal "to je vůl!", kdyby ovšem věděl, o kom je řeč) a řeknete si, že jsem objevil Ameriku. Ale pro mě je Kulhánek a jeho dílo skutečně překvapením. Nečekal jsem, že bych dvě knížky, které mají dohromady asi 300 stran, dokázal přečíst tak rychle. A co jsem čekal ještě méně je, že to bude 300 stran brakové literatury.

Ano brakové, žádnou hlubokou myšlenku od těchto knih čekat nemůžete. Nepřivede vás na existenční myšlenky o jsoucnu, mezilidských vztazích nebo nesnesitelnosti lidského bytí. Její zaměření je proti tomu přízemní, jen vás pobavit. Zato ale královsky pobavit. A na té zemi se bude válet spousta hnijících mozků, šplíchajících střev a kaluží zapáchající krve. Některé popisované scény jsou opravdu nechutné, první místo mezi nimi jednoznačně zabírá asi stránkový popis, kterak si hlavní hrdina sám amputuje nohu prostřelenou v kotníku. Já u toho zrovna večerel a chleba s pomazánkou po té stránce textu chutnal opravdu "jinak". Ale... číst jsem nepřestal.

A v tom je právě to mistrovství. Kniha mě tak vtáhla do svého děje, že nešlo přestat. Schéma děje, který hlavní hrdina prožívá, je přitom jednoduchý: akce – omdlení – léčení – údobí klidu. A to se stále opakuje. Nuda, že? A přece není. Všechny části, a to především boj, jsou velmi obrazně napsané. Vlastně mi v hlavě běžel takový hodně dobrý béčkový horor, text jsem pomalu ani nevnímal. Každá z částí schématu navíc postupně graduje. Akce od zabití jedné zombie, autorem novátorsky označované "mrtvák", po tankovou bitvu mezi spoustou tanků a upravených vesmírných korábů na jedné straně a poškozeným skoro nezničitelným obrněným vozem hlavního hrdiny na straně druhé. Léčení začíná ošetřením podlitin, oděrek a popálenin a končí již zmíněnou amputací chodidla. V údobích klidu Kulhánek  zase vypráví celý hlavní příběh knihy a prokládá ho vtipnými komentáři. Jen omdlení je vždy stejné a rychlé. Konec obou knih je sice otevřený, ale podle mě je dobře, že tomu tak je. Cílem totiž není dojít k nejakému jasnému vítězství, ale je jím samotná cesta k němu a zážitky hlavního hrdiny v jejím průběhu.

Pokud chcete strávit pár zimních večerů mezi zombiemi, upíry, mimozemšťany, nevyhnutelnými vodopády krve  a  opravdu výborně se při tom pobavit, vřele obě knížky doporučuji. V zápalu psaní jsem ale zapomněl, koukám, zmínit jejich jména. Jsou to tedy "Cesta krve: Dobrák" a "Cesta krve: Cynik". Obě se dnes již nedají koupit, ale můžete si je jako já stánout. 

Za tento odkaz, stejně jako za objevení Ameriky, tedy Kulhánka, děkuji Terce.

Dnů padesát tři, deset jar,
a Clau-Clau-Clau dostane dar,
touhu všech lidí, jeho zmar.
Bez přátel, které by měl rád,
koktavě bude klopýtat ...

Právě takové proroctví dostane od Sibyly něco přes deset let před nástupem na trůn římského císaře Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus, hlavní hrdina knihy. V Antice pravděpodobně délka jména znamenala význam svého nositele, protože tohle je jinak celkem strašné jméno při představě, že se musel podepsat :-)). Dílo je psané jako fiktivní autobiografie čtvrtého římského císaře a popisuje jeho mládí a život na pozadí vývoje římského impéria za císařů Augusta, Tiberia a Caliguly a vztahů v císařské rodině a mezi nejmocnějšími římany té doby. Claudius byl od malička kulhavý, koktavý a nahluchlý, navíc vnuk Marka Antonia, kterého porazil Augustus. Přes veškerou smůlu a tělesné nedostatky, které mu byly dány do vínku, to byl velmi inteligentní člověk, který už jako malý pochopil, že zveličováním svých nedostatků a hraním prostoduchécho, může – všemi odstrkovaný a opovrhovaný – přežít "travičskou politiku" své babičky Livie, manželky císaře Augusta.

Celá kniha je psána v ironickém až sarkastickém duchu, plná Claudiovy sebeironie. Sice se občas objeví popisné pasáže, které jsou trocha nudné, nicméně celkově působí kniha velmi osvěžujícím dojmem. Jako příklad docela drsného sarkasmu bych uvedl pasáž o Claudiově první žene Urgulanille, kterou mu dohodila babička Livia a kterou si musel vzít:

Život mi už sehrál řadu ošidných kousků, ale tenhle byl myslím nejkrutější a nejhorší. Urgulanilla byla – zkrátka dělala svému jménu čest, protože je to vlastně latinská forma řeckého Herkulanilla. A byla to skutečně pořádná mladá Herkulka. Třebaže jí bylo teprve patnáct let, byla dobrých sto devadesát centimetrů vysoká a stále ještě rostla, silná, ramenatá, s obrovskými tlapami na rukou i nohou, jaké jsem v životě u nikoho neviděl, s jedinou výjimkou, totiž jednoho obrovitého Parthského zajatce, kterého vedli o mnoho let později v jistém triumfálním průvodu. Rysy měla pravidelné, ale hruhé, a skoro pořád se mračila. Hrbila se. Mluvila stejně pomalu jako můj strýc Tiberius. Neměla vzdělání, vtip, nadání, nic, čím by se mohla zdát příjemná. Je to divné, ale první, co mě napadlo, když jsem ji poprvé spatřil, bylo: "Ta žena je schopna vraždit" ... Když skončil svatební obřad, museli jsme se ukázat Livii a Urgulanii. Když za námi zapadly dveře a my jsme jim stanuli tváří v tvář – já celý nesvůj a jako na jehlách, Urgulanilla mohutná a s tupou tváří, svírajíc a rozevírajíc veliké pěsti -, důstojnost těchto dvou zlých starých bab se zhroutila a obě se nezadržitelně rozchechtaly. Žádnou z nich jsem ještě nikdy neslyšel takhle se smát a naskakovala mi z toho husí kůže. To nebyl veselý, zdravý smích, ale pekelné vzlyky a skřeky, jako řehot dvou starých opilých prostitutek, které se dívají na mučení nebo křižování. "No ne, vám to ale sluší!" hekala Livia, utírajíc si oči. "Co bych za to dala, kdybych vás mohla vidět spolu v posteli o svatební noci! To by bylo k popukání, nejlegračnější podívaná od Deukaliónovy potopy!". "A co se při té pověstné události stalo tak legračního, má milá?" zeptala se Urgulania. "Cožpak to nevíš?" Bůh zničil povodní celý svět a ušetřil jen Deukalióna s manželkou a pár zvířat, která si našla útočiště na vrcholcích hor. Nečetla jsi Aristofanovu Potopu? Tu mám z jeho her nejradši. Děj se odehrává na Parnasu. Shromáždí se tam různá zvířata, ale žel vždycky jenom jedno od každého druhu, a každé si myslí, že to jako jediné z celého druhu přežilo. Aby se tedy země znovu nějak zaplnila zvířaty, musí se spolu pářit, přes určité morální výhrady a zjevné obtíže. Velblouda dá Deukalión dohromady se slonicí." "Velbloud a slonice! No to je ohromné!" zakládala Urgulania. "Jen se podívej na Tiberia Claudia, na ten jeho vyčouhlý krk a vyzáblé tělo a dlouhý vyjevený obličej. A ty pracky mé Urgulanilly a ta její plácavá ušiska a prasečí očka! Ha, ha, ha, ha! A co se z toho vyklubalo za mládě? Žirafa? Ha, ha, ha, ha!" "Až tak daleko se hra nedostane. Objeví se na scéně Íris jako poselkyně a hlásí, že na hoře Atlas si našla útočiště další zvířata. Íris jim přeruší námluvy v pravý čas." "A byl velbloud zklamán?" "Strašně." "A slonice?" "Ta se jenom mračila. "Dali si na rozloučenou pusinku?" "To už Aristofanés neříká. Ale určitě ano. Tak do toho, zvířata, dejte si hubičku!" Já jsem se rozpačitě usmál, Urgulanilla se mračila. "Hubičku, povídám," přikázala Livia ostře, takže jsme museli poslechnout. Tak jsme se políbili a obě ty staré ženské dostaly nový záchvat zběsilého smíchu.

Ironicky jsou popisovány také sňatky mezi římskou nobilitou a císařskou rodinou včetně paradoxů, ke kterým to vedlo. Taky máte občas potíže s tím, kdo je kdo ve vaší rodině? Myslím například, kdo je čí neteř, synovec, strýc a podobně? Já s tím problém vždycky měl. :-) Ale proti tomuhle to nic není. Nezřídka někdo prohlásil svého vnuka svým synem, nebo, aby se zajistilo následnictví, tak se dokonce jeden bratr stal adopcí synem svému vlastnímu bratrovi. :-) Dále byla dětem v císařské rodině dávána stále stejná jména, akorát v jiné kombinaci. Například v Claudiově jméně jsou jména dalších dvou římských císařů. A tak, když si nechal císař Tiberius věštit budoucnost, řekl mu věštec: "Za deset let bude císařem Tiberius Caesar." Tiberia zavraždil jeho synovec Gaius Caligula, aby se dostal k moci, ale proroctví se vyplnilo, za těch deset let se stal císařem Claudius, který měl ve svém jménu také Tiberius. :-) To mě přijde, jaký skvělý business bylo to věštectví v té době. Skoro se nebylo možné netrefit. :-))

Blízkým přítelem císařské rodiny byly jedy, pomocí nichž si upevňovala svou moc Livia. Takto zabila několik svých synů a vnuků, aby se mohl na trůn dostat po Augustovi Tiberius, a to proto, aby nemohl předčit svého předchůdce. Byl totiž krutý a neschopný. Když Augustus prohlédl travičskou politiku své ženy, zabila ho také. Podobným způsobem a s podobným cílem dostala k nástupnictví po Tiberiovi šíleného Caligulu, který se vyžíval ve vraždách a nemravnostech. Jeho krutovládu ukončila prétoriánská garda, která ho zavraždila a vynesla na trůn Claudia, zarytého republikána, který funkci odmítal. Nicméně, aby zabránil odvetě Germánské ochranky císaře Caliguly na prostých římanech, funkci přijal.

Asi byste neuhádli, jaké myšlenky nebo vzpomínky mi v těch podivných chvílích táhly hlavou. Domníváte se, že jsem myslel na Sibylino proroctví nebo na znamení, které mi dala příhoda s vlčetem, na Pollionovu radu nebo na Briseidin sen? Nebo na svého děda a jeho sen o svobodě? Na svého otce a jeho sen o svobodě? Na své tři předchůdce na císařském trůně, Augusta, Tiberia, Caligulu, na jejich život a smrt? Na velké nebezpečí, které mi stále ještě hrozí z rukou spiklenců a senátu a prétoriánských kohort v táboře? Na Messalinu a naše nenarozené dítě? Na svou bábu Livii a slib, že ji prohlásím bohyní, jestliže se někdy stanu císařem? Na Postuma a Germanika? Na Agripinu a Nerona? Na Camillu? Ne, nikdy byste neuhádli, co mi letělo hlavou. Ale budu upřímný a přiznám se vám, co to bylo, i když se tím zesměšním. Uvažoval jsem: "Tak teď jsem císařem, je to tak? To je ale nesmysl! No aspoň budu moct donutit lidi, aby četli mé knihy. Uspořádám veřejné předčítání před velkým shromážděním." ... Tak na tohle jsem tedy myslel. A taky jsem myslel na to, že jako císař budu mít báječnou možnost nahlížet do tajných archívů a zjišťovat, co se skutečně v tu nebo onu dobu stalo.

Tak takhle to skončí. Che a teď jsem napsal, jak to skončí a nikdo si to tím pádem nepřečte. Takže tím, že jsem o té knize napsal, jsem snížil počet jejích potenciálních čtenářů. Měl bych to smazat, Robert Graves by se obracel v hrobě. :-))