Peťanův blok

.... Nezval by to sice vyjádřil výrazně lépe, nicméně to celkem přesně popisuje děj jeho dramatu Manon Lescaut. Femme fatale je vděčným motivem řady různých komedií i tragédií, tahle ale v té záplavě celkem určitě vynikne. Manon je krásná, Manon je okouzlující, Manon je hříšná, ale pro muže, kteří ji spatří, je světicí. Stejně jako muži obdivují ji, ona obdivuje vše krásné a cenné a vše taky chce mít. A dostane to, neboť před ní muži padají jako domečky z karet. Jak dlouho lze ale tuhle hru na kočku a myš hrát?

Vrchol těchto prázdnin je za mnou a nezbývá než zavzpomínat a popsat jak to probíhalo.

Cílem sportovního kurzu MU byl kemp u Mattináty na poloostrově Gargáno. Mattináta je na jižní straně poloostrova nějakých 30 km od Foggie. Nachází se v odděleném údolí, kde tak vzniká takové trochu uzavřené a samostatné prostředí.

Odjezd z Brna měl být v 16.30 v pátek 1.9. ale nakonec se zpozdil až na šestou hodinu. Vykompenzoval to fakt, že jsme jeli pěkným klimatizovaným autobusem. No more Karosa, jako do Francie. :-) Cesta trvala 16 hodin a celkem se dala přežít, dokonce jsem se i vyspal. Kemp se nacházel asi tak 50 m od pláže. Ačkoliv byla možnost si objednat chatky, všichni měli zaplacené levnější stany. No nebyl to žádný komfort. Plastový stoleček a židle. Předsíňka s ledničkou a plynovým vařičem a dvě ložnice. Celkově měl stan kapacitu 4 lidi. Protože nás na kurzu bylo málo kluků (asi 7 oproti 40 holkám) tak byl trochu problém se domluvit na ubytování. Nakonec jsme se domluvili s Michalem, který sice není z MU a pracuje v HVB Bank, ale rád jezdí na letní kurzy, protože se tam cítí mladší a taky ... ehm, no podívejte se na poměr kluci holky. ;-) Naše stanová trojice je na následující fotce.

Hlavní náplň kurzu byla přizpůsobena složení účastníků, a tak jím byl aerobic a protahování na různé způsoby. Účast nebyla povinná, ale já a část kluků jsme tam chodili. A cvičit, aby si někdo nemyslel. ;-) Ráno byl obvykle strečink ve stylu power jógy, což bylo výborné na protažení a mírné posílení. Večer se pak poskakovalo na rytmus techno hudby ... tedy aerobic. Na něm jsem byl jen jednou za celý pobyt, byl to zrovna kickbox aerobic, a musím uznat, že je to celkem zabíračka. Víc jsem vypotil jen na fotbale. :-)

Zbytek dne byl volný program. Vetšina děvčat ho trávila opalováním na pláži. My jsme si ale s Pavlem obvykle udělali nějaký výlet, při kterém jsme se nejen opalovali, ale taky něco viděli. V kempu se daly půjčit kola za 1 euro na hodinu a my nemohli odolat. První den jsme uskutečnili jen malý výlet po okolí, neboť se už stmívalo. Další den jsme si ale půjčili kola dopoledne a vyrazili na blízký útes. Část cesty jsme museli sice kola nést, ale byli jsme odměněni krásnými výhledy na Mattinátu a naši pláž. Cestou na vrchol kopce jsme narazili na zajímavě jakoby "vyhlodané" skály.

Kromě kol se dala na pláži vypůjčit šlapadla. Sice to bylo za 15 euro na tři hodiny (na míň nemělo smysl jezdit a i finančně se to nevyplatilo). Jezdili jsme dva nebo čtyři podle toho, jak se ostatním chtělo. U okolních skal se totiž nacházely malé plážičky, kde bylo velice čisté moře a člověk ji měl jen sám pro sebe. Dalo se tam i šnorchlovat, ale moře bylo hodně slané a nebylo toho tolik vidět. Nádherná byla ale okolní skaliska. Jedinný komu naše výlety vadily byla hejna racků, která si evidentně pláže nárokovala. :-)

Mattináta bylo takové malé italské městečko postavené na úpatí kopce. Vzhledem k tomu, že jižní část Itálie není tak rozvinutá jako sever, nejsou tu žádné moderní stavby. Typická středomořská architektura s malými domky. Navíc značnou část města tvořily starobylé domy a uličky. Italové, zejména ti na jihu, jsou velmi pracovití. ;-) Od 11 do 4 odpoledne je tzv. siesta, kdy nikdo nepracuje a všichni se válejí na pláži. Tedy přesněji Italové pláž obcházejí a ptají se všech děvčat, jestli nechtějí jet večer na diskotétku nebo někam do klubu, vykládají jim, jak jsou krásné a podobně otravují. :-) Protože na Gargáno jezdí hodně čechů a češek, tak se řada z nich se už naučila velmi dobře česky. Asi nejméně se tu domluvíte anglicky, zato češtinu tu zná skoro každý třetí Ital. Dozvěděli jsme se od jednoho českého zaměstnance kempu, že takový Ital, co neustále balí češky na pláži, jich dostane 10-15 za sezónu a zbytek roku pak jezdí k nám do republiky u nich bydlet. Mno, ale jinak o Italech jen v dobrém. ;-) Z našeho kurzu se tam také dvě s Italy tahaly. Jinak ale u našich děvčat převážně pohořeli. Přestože siesta končí ve čtyři, obchody otevírají obvykle až v šest večer. Italové jsou noční ptáci a největší šrumec je mezi onou šestou a jednou v noci. Ulice Mattináty se zaplní korzujícími lidmi, štěbetajícími babičkami a diskutujícími skupinkami dědečků. :-) Má to své velké kouzlo. Krom toho nás v Mattinátě zaujala vynikající nešizená zmrzlina. Za 1,20 euro člověk dostal dva kopečky dvakrát velké a pětkrát tak chutné jak u nás. :-)

Součástí kurzu byly i rozličné výlety. Trhy v Manfredonii nabízely nepřeberné množství rozličných cetek, šatů ruzné kvality, ale i mořských plodů, ryb a výborného ovoce. Stánky se nacházely v asi sedmi ulicích města a přes nakupující nebylo téměř k hnutí. Mnohem zajímavější byl výlet do Monte San Angela, jednoho z nejvýznamnějších poutních míst Itálie. Na vrcholku 900 metrů vysokého kopce se nachází městečko, které při pohledu z místního středověkkého hradu vypadá, jako by bylo v oblacích. Hlavní památkou města je ale bazilika, jejíž část tvoří jeskyně, ve které se tu jednomu biskupovi zjevil Archanděl Michael a přikázal mu baziliku postavit. Jak archanděl tak místní svatý Padre Pio jsou zde k dostání ve formě soch z všemožných různých materiálů. Mě asi nejvíce zaujala socha na motivy obrazu Poslední večeře Páně od Da Vinciho, ale 30 euro nakonec zvítězilo. ;-)

Výletem číslo jedna byl ovšem Vesuv a Pompeje u Neapole. Cesta tam trvala tři a půl hodiny a vyjížděli jsme v pět ráno, abychom vše stihli. Je totiž třeba přejet napříč celý Apeninský poloostrov. Při příjezdu se nad Neapolí majestátně tyčil Vesuv, dodnes aktivní sopka, která naposledy chrlila lávu v 18tém století. Je zajímavé, že oproti ostatním sopkám, které jsem viděl je tato nejukázkovější. Kulatý strmý kužel dává už na dálku znát jakého původu hora je. Silnice vede až na parkoviště asi kilometr pěšky pod kráterem. V době naší návštěvy nevyvíjel Vesuv žádnou aktivitu, odnikud se nekouřilo, což zklamalo naše děvčata. Pěší stezka vede kolem podél západní stezky sopky a poté pokračuje po půlkruhu hrany kráteru. Je to nádherná podívaná. Vidět je na Neapol, Capri. Kráter má v některých částech fantasticky kolmé stěny.

Jen dvacet minut cesty autobusem dělí Vesuv od města, které v roce 79 n.l. pohřbil při své nejsilnější erupci. Během tří dnů bylo město pokryto prachem smíseným s vodou do výšky tři metry nad nejvyšší budovy a vymazáno z mapy. Zemřela většina z 20 tisíc obyvatel. Katastrofa ohromných rozměrů ale umožnila konzervovat v původní podobě římské město z prvního století n.l. Od renesance až dodnes zde probíhají vykopávky a část města se podle původního antického vzoru i dostavěla. Byl odkryt ohromný areál, který není možné ani za den celý zcela projít. Člověk se cítí jako zpátky v době vrcholu rozmachu římského impéria. Na silnicích jsou dodnes vidět koleje vyježděné od tehdejších vozů, na stěnách domů fresky a v zahradách měděné sochy. V některých budovách také najdeme sádrové odlitky římanů, které Vesuv tehdy pohřbil a po nichž zůstaly jen pukliny v zemi. Podívanou kazí asi jen nepřeberné množství turistů.

A co večery? Byly jako na každé dovolené zasvěcené pití a hrám. ;-)

A co říci závěrem? Přestože Italové jako národ mě nenadchli a jsou dost otravní, tak pokud byste někdy měli tu příležitost tak neváhejte do nějaké té Italské uličky zabloudit. Nebudete zklamáni. :-)

Začalo to jednodušše. Přihlásil jsem se na kinosession na film Kdo chce zabít Jessii?, které se promítalo v kině Art. Mám to celkem kousek, a tak jsem si myslel, že můžu vyjet asi jen tak 20 min před začátkem. No ... vyjel jsem 15 minut předem ... teda vyšel na zastávku. :-) Dorazil jsem ještě jakž takž, ale přišel další problém. Zjistil jsem, že vlastně nevím, kde ten Art _přesně_ je. :-) A tak jsem obešel blok a omylem vešel do divadelního studia Marta ... říkal jsem si, že je v tom slově art, tak třebas ... ano je to hloupá myšlenka, ale já myslel, že přesně tam ten Art je. :-) Prošel jsem pomalovanýma chodbičkama až na zahrádku, kde velká šipka ukazovala vlevo do strašně úzkého průchodu. Prošel jsem všechno, všechno bylo zavřené. Nakonec se od nikud zjevil nějaký pán, asi místní zaměstnanec, a tak jsem se ho zeptal, jestli neví, kde to zpropadené kino je. Nevěděl. :-) Dalším vodítkem mi bylo, když kdysi někdo říkal, že jeden místní kulečníkový klub, kam občas zavítám, je někde velmi blízko Artu. A opravdu, na bílé budově byl trochu ošuntělý nápis "Kino Art". Uff. :-) Mno, jenže kde je vchod? Opět jsem prošel celou zadní část až do druhého patra, ale nikde se o kině nepsalo. Smutně jsem šel na druhou stranu domu, že snad tam. A konečně jsem to našel. Za vchodem už stála jjPS s lístkem a trochu nervózně mi ukázala směr do sálu ... ještě jednou pardon za pozdní příchod. :-)

V kině již byli poslušně usazení další kinotaviči. Jenže na vzdory mému očekávání v sále neběžel film, a to už bylo tak čtvrt hodiny po začátku. Ivo okomentoval můj pozdní příchod jako v daném okamžiku dobrou úsporu času :-) ... noo radši bych přišel včas ... no, ale to bych to asi nemohl být já ... ach jo. :-) Deset minut jsme se věnovali konverzaci ohledně toho, zda-li má už Mítek nastudovaný Hrdý Budžes, na který nesehnal lístky. V tom přišel takový ten člověk, co pouští filmy a oznámil nám, že Jessii nemají, protože jim ji z Prahy neposlali. Jako náhradu nám nabídli nesestříhanou dlouhou verzi úžasného a skvělého filmu ... Superman ... nabídce se nedalo odolat, a tak jsme si nechali vrátit vstupné a šli ho propít do místního baru. ;-) Po dvou pivech nás polovina osazenstva opustila a ti, co jsme zbyli ... Slavík, Ondráš, Kuba a já ... jsme šli nejprve k Mirce na kolej. Ta nám ale předem napsala, že si můžeme ušetřit cestu a zavítat k ní směl jen Kuba s nějakým filmem k vrácení či půjčení. Nakonec nás Slavík pozval na alternativní program do hospody Terč u kolejí VUT na Palackého kopci. Tam jsme propili zbytek vstupného na Jessii a Supermana dohromady :-)

Celou kinosession bych tedy přejmenoval: Kdo chce zapít Jessii? :)

Druhý prázdninový výlet je za mnou, a protože je dobré všechno za čerstva vyklopit než to člověk zapomene, tak opět píšu menší raport. :-)

Sraz byl v pondělí 21. 8. na zastávce autobusu Student Agency u Grandu. Už cesta tam byla zajímavá. Jel jsem s velkým časovým předstihem, abych měl v poklidu rezervu, a představte si, že v půli cesty přestal jít proud v trolejích a v tramvajovém vedení a já najednou měl pořádně naspěch. Přijel jsem tak tak na sraz skoro poslední. Cesta busem byla příjemná, navíc jsme si ji zpestřili tancem ve stylu DO, který začal, na celkem hroznou hudbu ze sluchátek, kterou bylo možné poslouchat. :-) Na hranicích nás zdržel a pak opustil jeden cestující, který si nevzal s sebou pas ani občanku. V Banské Bystrici jsme s Křupinem zhodnotili, že to na Slovensku vypadá dokonce jako v civilizaci ;-)), nakoupili nějaké věci a zamířili na místní vlakové nádraží. Tam na nás čekalo opravdové umělecké dílo. Velká okna byla udělaná jako v kostele z různých barevných skel do podoby různých postav. Ale místo Krista a Panny Marie (teď nevím, jestli Maria byla panna s velkým P nebo ne :-) ) byl na prostředním skle sovětský voják hrdě držící kulomet v ruce. Vypadalo to neuvěřitelně komicky. Takový Kokos (= komunistický kostel). :-) Po cestě do Nemecké vypadlo Denymu z okna vlaku pádlo, a tak musel vystoupit a jít si pro něj pěšky. Jel pak stopem a byl na místě dřív jak my. :-)) V Nemecké to vypadalo jako v opravdové zapadlé vesnici. Připadal jsem si jako o patnáct let nazpět, ale v noci byly úplně nádherně vidět hvězdy. Večer jsme udělali oheň a někteří vytáhli pár lahví. Protože v Evropské Unii je striktně dáno, jaký obsah musí mít nápoje s určitým názvem, tak jsme pili tři druhy rumu: Tuzemský Um, Tuzemský R a Tuzemský. :-)) Stejně tak jsme měli místo špekáčků opékáčky.

Druhý den přijel pán s loděmi, namačkali jsme věci do barelů a připravili se na odplutí. DO nás nejprve proškolil, kterak správně držet pádlo, abychom co nejefektivněji využívali síly. Jako správný učitel některým z nás dal tuto hádanku už po cestě. Dále jsme probrali funkci háčka a kormidelníka a několikrát jsme zopakovali: "Nikdy nepustím své pádlo" (teda není to doslovné). Na lodi je totiž pádlo jedinná věc, o kterou se můžete opřít (a hlavně stojí 800 SK). :-) První vyplutí je asi vždy takové plné obav. Křupin dělal háčka a já kormidelníka. Ze začátku byly naše role něčím mezi dramatem a komedií, postupně jsme se ale sehráli. :-) Loď se zdála hodně nestabilní a těžko kontrolovatelná. Navíc po nějakém tom kilometru jsme minuli PV a Denyho, kteří se udělali jako první (udělat se znamená, vyklopit se z lodi, žádný jiný význam to na lodi nemá ;-) ). První zádrhel nastal u jumpstonu, takového velkého balvanu, ze kterého se dalo skočit z pětimetrové výšky do vody. Proud z malého splávku před tímto kamenem táhl hodně pod něj. Jeli jsme jako druzí a nezvládli to, narazili na kámen a jak jsme se o něj zapřeli pádly, tak nás proud obrátil. Křupinovi vypadlo pádlo, tak plaval za ním. Já se chytil nohou o nějaký balvan na dně a držel loď, která se ale stále plnila vodou. DO a Deny rychle přispěchali a pomohli nám loď dostat na mělčinu a obrátit ji (loď naplněná vodou má až 250 kg), za což jim velmi děkuji. Po cestě na tábořiště Rychlých šípů jsme zastavili ještě v jedné hospodě, kde jsme si vychutnali mírně ředěné pivo a fazolovou polívku, ve které bylo kromě fazolí snad úplně všechno. :-) Na tábořiště jsme dorazili celkem brzy, takže jsme mohli zajít ještě na místní hrad a do hospody. Z té jsme odcházeli po skupinkách. Jedna skupinka po návratu hlásila, že potkala muže s motorovou pilou, který se jich ptal jestli nemají benzín, jiná zase potkala dvě malé holčičky s kudličkama, co hledaly pána s motorovou pilou. Ehm, a to jsme skoro nepili. ;-))

Cílem plavby další den byl vodácký kemp za Banskou Bystricou. Po cestě měly být čtyři šlajsny, u kterých jsme měli zastavit a buď přenést lodě nebo je sjet. První byla asi nejnáročnější. První jel sám Tom Novotný a jako u jumpstonu projel sice se stěstím ale bez ztráty kytičky. Jako on po pravé straně to zkoušeli i DO s Kyjem. Ale ti už tolik stěstí neměli, a tak Hron pokřtil i je. :-) Zbytek lodí to bral po středu, kde se ukázalo, že je to mnohem schůdnější. Nikdo další se neudělal. Druhý splávek se před námi objevil po nějakém tom kilometru cesty. Byl o něco nižší, ale trocha delší. Udělala se opět jen jedna posádka (ted si nejsem jistý která, ale mám dojem, že to byl Deny a PV). Další šlajsna se přenášela, neboť byla metr vysoká a byl za ní silný zpětný proud a válec. Těsně před Banskou Bystricou nás čekal splav čtvrtý. Ideální měl být průjezd pravou stranou, kde nebyl válec, ale chtělo to projet velmi přesně. Udělali se lodě s DO a Kyjem a s Denym a PV. Pravou stranou bez ztráty kytičky projela jen "haluzářská dvojce" ( ;-) ) Mítek s Pudou. Ti se nakonec neudělali na žádném splávku, a to i když občas ve šlajsně letěli vzduchem. :-) Zbytek lodí to bral po levé straně, kde byl válec nejslabší a všechny bez potíží projely. Po zastávce v hospodě na česnečce jsme pokračovali na lodi přes město (kde byla v některých částech snad nejprůhlednější voda na celém trase). Za Banskou Bystricou byly ještě dva neohlášené malé splávky. Na prvním se udělali Nikola s Danielou. Před druhým jsme soulodili s DO, Kyjem, Denym a PV a jak jsme se k němu přiblížili tak jsme viděli Toma a Janku, kteří se cvakli. Rozpojili jsme se v proudu, který nás hnal na velký pařez. Nám se podařilo se v silném proudu před pařezem otočit a doplout k Jance a Tomovi, abychom jim pomohli obrátit loď. DO a Kyjo projeli bez problémů kolem pařezu a PV s Denym o něj zavadili a udělali se. Do kempu to ale byl už jen kousek. Tam nás čekalo překvapení, když nás přijeli překvapit Brášule, Míša a jjPS a strávili s námi příjemný večer při ohni a písních. :-)

Den čtvrtý jsme si s Křupinem vyměnili pozice na lodi. Po vyplutí jsme nám opět trvalo chvíli se synchronizovat, a tak jsme vypadali chvíli dosti legračně, což neušlo pozornosti a smíchu tří suchozemských tavičských návštěvníků. ;-) Výměna ale trvala dvě zastávky, po kterých jsme se vrátili zpět do svých původních rolí. V poklidu jsme projížděli mezi kameny, když Křupin zahlásil, že jeden menší je přímo před námi. Najeli jsme na něj a ... podruhé se udělali. V nijak zvlášť obtížném úseku. Za námi jeli Mítek s mužoženou Pudou, kteří se smíchy mohli potrhat. :-) Hloubka byla ale asi jen 30 cm, takže to nebylo nijak nepříjemné cvaknutí. Horší bylo, že mi uplavalo pádlo, které ale chytili DO s Kyjem a zastavili kousek dále. K nim jsme pak loď přivlekli, nabrali pádlo a pokračovali dále. Zastávka v Sliači neproběhla podle očekávání, neboť lodě, které byly ve předu nezastavili a přišli tak o dobrou pekárnu. :-) Nad hlavami nám neustále prolétávaly slovenské stíhačky z nedaleké základny. Letadel tam kroužilo tolik, že to vypadalo jako kdyby se snad Slovensko připravovalo na třetí světovou válku. :-) Cestou do Zvolena jsme opět soulodili a užívali si toho. ;-) Tam byla delší zastávka, jejíž součástí byla prohlídka místního zámku. Na hlavním nádvoří byla palačinkárna, ve které se prostě nešlo nezastavit. Já měl banánovou a byla výborná. ;-) Přes Zvolen jsme na cestě k tábořišti museli překonat ještě dva splavy. První se musel přenášet a druhý někteří z nás sjeli. Jmenovitě Tom Novotný bez cvaknutí se a pak DO s Kyjem. Ti se sice uprostřed šlajsny otočili zádí ve směru proudu, ale po projetí to ustáli. Především díky Kyjovi, který nečekaně vyskočil z lodi jako pilot na katapultační sedačce. Vysloužil si tak titul skokan Hronu. :-) Naše loď to nesjížděla, neboť se to mému háčkovi zdálo až příliš nebezpečné a vypověděl mi službu. Nejprve jsme uvažovali se Stáňou, že bychom to sjeli, ale nakonec jsme si to rozmysleli. Nj, chtělo to více odvahy, ale je taky pravda, že se Stáňou jsme nebyli vůbec sehraní, takže by to bylo riskantní. :-) Na tábořiště jsme dorazili už za soumraku a spěchali jsme se stavěním stanů a vařením večeře, aby se to stihlo ještě za světla.

Jen krátký desetikilometrový úsek nás čekal poslední den. Projížděli jsme klidným olejem, který jen občas přerušil nějaký ten kamenitý úsek, kde byl nízký stav vody a bylo nutné trochu manévrovat. Naši poslední zastávku v Hronské Důbravě jsme našli bez problémů. DO volal majiteli lodí, aby si pro ně přijel, ale ten byl prý mimo signál, nebo měl vyplý mobil či co, tak se opozdil asi o tři hodiny a my kvůli němu nestihli vlak, kterým jsme původně chtěli jet. Z Hronské Důbravy jsme nakonec vyrazili vlakem kolem čtvrté odpolední do Bratislavy. Po cestě se hrál Bang! a mariáš. Na bratislavském hlavním nádraží jsme mezi sebou divoce handlovali peníze. Ti, co ještě nějaké slovenské peníze měli, se jich chtěli zbavit, ti co je něměli si zase chtěli něco koupit. :-) Cesta do Brna se opět nesla ve znamení Bangu, dorazili jsme tam o půl desáté večer.

Sjezd Hronu byl skvělý výlet s výbornými lidmi. Za jeho organizaci patří dík Panu vedoucímu. :-)

Tak podávám raport z vydařené session, první mé dovolené o těchto prázdninách.

Měl jsem půjčené kolo od svého kamaráda Miry Jindry (budiž mu tímto také poděkováno :-) ). Byl to sice už trocha postarší kousek, měl mírně naštíplou zadní osu (což během výletu sehrálo ještě svou roli) a některé převody se daly přehazovat až na několikátý pokus, ale jinak svůj účel splnilo dokonale.

Sraz byl před budovou hlavního nádraží v pondělí 31.7. v pět odpoledne. Protože jsem před tímto výletem jel na kole naposledy tak před rokem, vyjel jsem s třičtvrtěhodinovým předstihem, protože jsem neměl odhad jak přesně dlouho mi to bude trvat. Nakonec cesta trvala 20 minut. Před budovou už čekala Janka a po dalších tak deseti minutách se přidala jjPS. Mírné zpoždení měl ale DO, ale toto bylo připsáno na vrub českých drah. :-) No kdybych pokračoval stejným tempem, asi bych z toho udělal knihu takže to zkrátím ...

Cestu DO naplánoval tak, že jsme se v zásadě drželi cyklostezky Brno – Vídeň a zastavovali jen občas kvůli občerstvení nebo čekání na opozdilce. První větší zastávka byla ve Vranovicích, kde bydlí Vítek Rusňák. V místní hospodě jsme se najedli (z vlastních zásob :-) ) a umyli na toaletách. Na co jsme ale zapoměli bylo nabrat si vodu. Odjížděli jsme až kolem desáté v noci a do Pasohlávek jsme neměli šanci dojet. Zastavili jsme tedy na poli za Vranovicemi a postavili tam stany. Chvíli trvalo, než jsme usnuli (MV), ale nakonec se podařilo. Ve stanu však bylo hrozné dusno, a to i přes to, že na chvíli pršelo. V noci dokonce někdo nebo něco procházelo kolem našich stanů a kol, ale nic se neztratilo. DO říká, že to byl člověk, jjPS že to byla srna. Já nevím, spokojeně jsem to zaspal. :-)

Druhý den jsme se rozhodli, že nemá cenu jet do Pasohlávek, protože je to zajížďka v našem plánu. A tak jsme ironií osudu do Pasohlávek vlastně nikdy nedorazili. :-)) Místo toho jsme jeli do Dolních Věstonic a utábořili se v příjemném kempu hned u střední z Novomlýnských nádrží. Tam jsme nechali i kola a šli na pěší výlet na Děvičky, trosky středověkého hradu, tyčící se na jednom z vrcholků Pálavy. Byl z tama úchvatný pohled jak na novomlýnské nádrže tak na blízký Pavlov a celé okolí. DO si ale nejvíce všímal holuba, kterého fotil jako filmovou hvězdu. ;-) Po cestě kolem vrcholu Pálavy Děvína nás zastihl déšť, a tak jsme se obrátili na ústup do předem připravených pozic v kempu. Kvůli dešti a trocha i z pohodlnosti jsme nevyzkoušeli DOův dřívkový vařič a zastavili v restauraci. Nebyl to právě podnik čtvrté cenové kategorie a my jsme byli trochu od bláta, což číšníkovi nešlo úplně pod nos. Dále jsme ho překvapili tím, že jsme si po polévce nechtěli dát žádné hlavní jídlo. Místo toho si dal DO a jjPS palačinku, Janka salát a já ... já jsem si dal topinku s kuřecím a tatarkou za solidní cenu a ... vyhrál jsem to, olizovali se po ní všichni :-))

Lednicko-Valtický areál, zahrady a minaret, který nám s jjPS nevěřil DO, že vidíme z Děviček, jsme měli jako cíl cesty ve středu. Cyklistická stezka nás zavedla do Lednice. U místího zámku jsme se rozhodli dát si polévku. Opět se jednalo o lepší podnik. Navíc jsem dostal za úkol zaplatit, abychom si tak nejak mezi sebou vyrovnali dluhy, které jsme mezi sebou trochu nekontrolovaně během cesty vytvořili. :-) No ale protože jsem se chtěl zbavit drobných, tak jsem způsobil při placení mírné fopa. No ale co, jjPS a Janka se aspoň pořádně zasmály. :-) Na zámku jsme navštívili akvárium Malawi. S DO nás nejvíce zaujal Jarek, jak jsme pojmenovali zvláštní rybu, která DO připadala jako zrůda. :-) JJPS zase nejvíce učarovalo vodní kuře (TM). Pěšky jsme se vydali zahradou k minaretu. DO se bavil především focením, zatímco jjPS se kochala a náležitě pak DOův přístup zkritizovala. ;-) V zahradě zámku jsme zjistili, že v Lednici se nachází peklo a došli tak k závěru, že tavičská víra má asi blízko ke křesťanství. Tato neoriginalita mě mírně zklamala. ;-) PS mi také vyložila, že minaret nepostavili Osmani, jak jsem si myslel, ale jistý pan Hartmann, který taky vynalezl tužku. Z toho jsme vyvodili, že si minaretem asi Hartmann postavil pomník svému vynálezu. :-)) Lednicko-Valtický areál je pokryt zámečky a stavbami, které vznikly asi z rozmaru a dlouhé chvíle místích pánů. Kolem jednoho takového jsme jeli po cestě do kempu Apollo, kde jsme plánovali ubytování. Byla to dost kýčovitě upravená zřícenina na obyvatelný dům. :-) Po cestě začalo mé zadní kolo vyluzovat podivný zvuk a dřít o rám. Problémy se zhoršovaly, a tak jsem byl nucen zastavit a s DO jsme se na to podívali. Po vyjmutí zadního kola z rámu vypadla osa ve dvou kusech a bylo jasné, že je zle. :-/ Opět jsme dali kolo dohromady, takže jsem jej mohl alespoň dotlačit do tak tři čtyři kilometry vzdáleného kempu. Na tomto místě bych rád ještě jednou poděkoval DO za velkou pomoc. Kromě zlomené osy a squadrony komárů, která nás kompletně pokousala a z OFFu měla sadistickou legraci, nás čekala ještě jedna zkouška. Na cestě totiž chyběl most a nahrazovaly jej jen čtyři ocelové traverzy. Něměli jsme čas ani chuť se vracet, a tak jsme přes traverzy převezli kola a přenesli brašny. I když to vypadalo celkem nebezpečně, nikdo se nechtěně nevykoupal a vše se zvládlo bez problémů. V kempu Apollo na nás už čekal Tom Novotný s dvěma litry vína. ;-) Únava nicméně způsobila brzy prořídnutí našich stavů a Tom musel většinu vína vypít sám ... chudák. ;-)) Večer jsme také měli poprvé možnost vyzkoušet DOův vyhlášený dřívkový vařič a udělat na něm masovou konzervu. Přestože svůj vynález zkoušel, ukázalo se, že potřebuje ještě doladit. ;-) Odpadl totiž větrák na spodku, který rozdmýchával oheň, a tak jsme rozdmýchávačem museli zvolit Toma. Nakonec jsme konzervu úspěšně udělali a přestože se dal výsledek označit různými způsoby a měli jsme podezření na původ masa, měli jsme takový hlad, že nám to bylo jedno. Nakonec nebylo přes noc ani volání smečky (MV) . :-)

Čtvrtý den začal tak, že jsem zavezl kolo na správu do cykloservisu v Lednici. Měl jsem štěstí na to, že měli otevřeno a vyměnili mi osu a ložiska na počkání. Potom jsem se připojil ke zbytku a směřovali jsme k Mikulovu, kde jsme plánovali prohlídku. Abychom nejeli po silnici, kterou nám nedoporučil Tom, vzali jsme to po polňačkách. Napřed tak trochu poprchalo, pak začalo pršet čím dál víc a víc. Krize nastala, když hlavně kaměnitá cesta odbočila na zablácenou cestu do kopečka. Vzdali jsme výjezd a kola jen tak tlačili, ale po 100 metrech jsme vzdali i to, protože se nám na kola, do brzd a přehazek dostalo tolik bláta, že už bylo problém kola i tlačit. DOovi došla baterka ve foťáku, takže tohle zdokumentované není, protože jinak by se to dalo dát sebevědomě na vlákno MTB na Plkárně (a Voráčová by koulela očima, muhaha :-) ). Trochu jsme kola očistili a zbytek se musel ohoblovat při sjezdu dolů na silnici. Všichni jsme litovali, že nemáme blatníky. Mě dokonce bláto z kola na chvíli ucpalo jednu nosní dírku. :-)) Zcela promoklí jsme v Mikulově zapadli do první restaurace, která se nám naskytla. Chvíli se nám do ní nechtělo, protože jsme byli mokří a od bláta a restaurace byla celkem nóbl. Protože jsem na kole neměl ani ten zadní blatník a brašny toho bláta až tolik nezachytily, hádejte, co se stalo, když jsem si sedl na čistou židli. ;-) No nic no, tak jsem to pak smetl. :-) Rozhodli jsme se, že v takovém počasí se nám ani nechce stanovat a ani jet na kole a že to vezmeme prvním možným vlakem do Brna. Tak se také stalo. Cestou jjPS vehementně hlídala své kolo, aby nespadlo a protože ho měla opřené hned naproti toaletám ve vlaku, přineslo to řadu veselých situací, ehm. :-)) Do Brna jsme přijeli v devět večer, čímž naše Pasohlávská anabáze skončila.

Závěrem bych chtěl ještě poděkovat DO, jjPS a Jance za velmi příjemný a odpočinkový výlet. :-)

(Ehm, no tak jsem to nakonec nezkrátil, jak tak koukám ...)

Jak tak přemýšlím o svém životě tak mě přijde na to celkem trefná písnička od Celine Dion, co poslouchám ...

When I was young
I never needed anyone
And making love was just for fun
Those days are gone
Living alone
I think of all the friends I've known
When I dial the telephone
Nobody's home

All by myself
Don't wanna be
All by myself
Anymore

Hard to be sure...
Sometimes I feel so insecure
And loves so distant and obscure
Remains the cure

na většinu věcí clověk sám totiž je ... vlastně na všechny ... není to třeba špatné, vše se zdá být pod kontrolou, snadné. Ale je to stejně klam jako řada věcí, společenských vztahů, v řadě případů i těch kamarádských a milostných. Zvláštní svět tohle, člověk je osamělý ve skupině plné lidí. Každý se snažíme o to, být nějakým způsobem spokojení, ať uz to znamené cokoli ... ale je to jen boj v zákopech o pár metrový posun, který přijde a zase odejde. Ale nikam to vlastně nevede stejně jako ta zákopová válka. Život je asi o tom mít luck a lidi se dělí na ty, co ho mají a ty co ne. Každý být spokojený nemůže, protože kdyby byl, tak by z toho stejně byl každej druhej nespokojenej ( ;) ). Ale zas člověk asi musí věřit, že to bude lepší, i když je to lež, jen tak se dá život přežít. Zakončil bych to trefným citátem:

"život je jako žebřík do kurníku: krátký a posraný"

Když už tu tak sedím v práci a nejsem právě nějak zázračně vytížen, popíšu jak můj pracovní den vypadá. Ráno mám obvykle probém vstávat. Budík mám nastavený na sedm, ale obvykle ho posunu na pozdější čas a vstávám tak v osm. No jo já vím, jsem lemra lemrovatá líná. Do práce jedu tak hodinu úžasně rychlým autobusem našeho milovaného dopravního podniku. :)

Jsem na brigádě v Českém metrologickém institutu (ne meteorologickém, žádný počasí, běda jak se mě někdo zeptá jak bude zítra:) ). Naše oddělení tlaku a vakua má místnosti v přízemí budovy a v druhém patře. Já pracuji právě v tom druhém patře v laboratoři vakua. Po příchodu se obvykle stavím dole, aby kolegové zaregistrovali, že jsem v práci a zavolali mi až půjdou na oběd. Oběd je totiž naprostým vrcholem pracovního dne. Těším se na něj už od rána a můj žaludek také a dává to patřičně vědět. Dopoledne v práci obvykle nic nestihnu udělat, většinou připravuju nějaké měření. Na oběd totiž jdeme už v 11 do blízké restaurace U piráta, kde mají sice menu dražší, ale za to chutné a porce normální. No, mohli by je mít dvojnásobné. Občas mám pocit, že jsem měl jen předkrm. :/

Měření obvykle probíhá hlavně odpoledne. Přístroj, u kterého měřím je zcela ovládán počítačem. Při měření jen klikám na ikonky a napíšu do správného boxu nějaké číslo, a pak odečítám hodnoty a píšu je do excelovského souboru na druhém počítači, kde mám při tom zapnuté icq, plkárnu a nějaké ty zprávy na netu. Ehm :) No a mám tu i rádio puštěné. :) Nikoho to neruší, neboť jsem obvykle sám. Problém měření ve vakuu je, že ne vždy to vyjde jak má, a pak se musí vše opakovat, brrr, takže třebas pár hodin měření v čudu ... :/ Takže občas je to o nervy, ale to asi proto, aby to člověka vytrhlo z té pracovní nudy, která tu jinak panuje. :)

Práce prej šlechtí ducha ... nooo ... já mám spíš pocit, že by to mělo být jinak "práce šlechtí peněženku". Tam jsem změny poznal, na duchovi ani ne. :)

Ale den začal celkem v pohodě. Jako obvykle jsem zaspal do práce. :) Člověk by si řekl pech, ale v práci to berou už jako folklór a mé tělo odmítá prostě dřív vstávat. V práci to napřed také šlo, zvládal jsem měření, icq, plkárnu, pokec s kolegou (safra multitasking jak u ženské :) ). Vše korunoval chutný oběd. Jako obvykle po obědě, který je pro mě vrcholem pracovního dne, začala má pracovní morálka i nálada klesat. Ale vypadalo to, že alespoň splním plán, co se týče měření, který mi udělal kolega.

Jenže pak to přišlo. V laboratoři, kde se kvůli stabilitě přístrojů musí udržovat, v současných vedrech příjemných, 23°C, začalo být povážlivě dusno. S kolegou jsme vykoumali, že přestala jít klimatizace, což byl pro mé měření problém. Stalo se to tak v pět večer zhruba uprostřed měření. No a výsledek? Celé měření v háji a opáčko až bude fungovat klima, brrr :/ Tak jsem to s notnou dávkou naštvání vypnul a běžel na oddělení teploty, kde mají provoz klimatizace na starosti. No a tam mi řekli, že prasklo potrubí a oprava bude tak den dva trvat. Jenže pro tuhle zakázku si takové zpoždění nemůžeme dovolit :(( Až do pátku se mělo měřit. :( Teď se zase začne ve čtvrtek plnou polní. V háji prostě. Ještě více naštván jsem jel domů. A překvapivě mi asi o minutu ujel bus. No a bylo mi jasné, jak to bude pokračovat.

Doma jsem ve schránce našel upomínku na doporučený dopis na poště. Než jsem odešel tak jsem si dal do trouby dělat pizzu. Na poště jsem to tak tak stih (zavírají v šest) a stoupl si do fronty. Za slabou půlhodinku jsem byl na řadě. No řekněte, to je aspoň rychlost služeb. A jak skvěle byla ta místnost větraná. Úžasné, mohl jsem odhadnout, kolik tam už dneska bylo lidí ... fuj. Po cestě zpátky jsem chtěl jet trolejákem, ale žádný se neblížil, tak jsem to vzal pěšky. Nevěřili byste, co mě asi v půlce cesty předjelo. :) No a doma mě měla čekat večeře ... kdepak, s tou pizzou by se dal hrát ufobal. :) No a nakonec jsem po zapnutí počítače zjistil, že se mi opět pokazilo připojení k síti a já nevím, co s tím. :/ Aspoň, že tu mamka nechala svůj notebook. No a jaké z toho plyne poučení? ... na pos*anýho haj*l spadne a ještě mu oko vypíchne. :)

Tohle se stalo už ve čtvrtek, ale neboť ješte neexistoval tenhle blok, tak jsem to tu tehdá nemohl napsat, to se rozumí. No a dříve jsem si nevzpoměl no :) Půjčil jsem si kolo od kamaráda na Pasohlávky a měl si pro něj v inkriminovaný den dojet na Vinohrady, kde mě bude očekávat. Nu tedy stalo se. Přijel na kole a vracel se zpět do města, a tak jsme jeli spolu. Nejrychlejší trasu měl vymyslet on.

Hned na začátku jsme po lesní cestičce pěkně uháněli dolů z Vincek. Učil jsem se ješte jak s tímhle konkrétním kolem řadit (safra, no už je jasné, že jsem houby biker a jezdím jednou za uherský rok :) ). Cesta byla příjemná, jaké překvapení ale bylo, když náhle skončila v hospodě. Vcelku příjemně zastrčené, nicméně ja mířil domů a ne na "jedno". No tak tedy jo, nakonec plzeň měli výbornou. Zaplatili jsme, vyšlapali kopec zpátky a kamoš mě vedl teď na druhou stranu Vincek. Říkal jsem si ... hmm tady to opravdu neznám, že by tu byla nějaká dobrá cesta dolů? ... a ejhle, ani jsem se nenadál a byli jsme v další hospodě a už se neslo další "jedno" :) Nemohl jsem odmítnout, neboť mi kamarád kolo nejen zdarma půjčil, ale také namazal řetez a napumpoval kola. :) (díky, díky, díky) Než jsme odešli tak jsem se ujistil, že na cestě už nebudou žádné další významné body, označené značkou Starobrno či podobně. :)

Protože jsem ty piva pil celkem na lačno, tak mě to chytilo už ve městě, kdy se stala trajektorie kola čím dál více nejistou. Vše vyvrcholilo tak kilometr od domu, kde jsem při zatáčení doleva na chvíli ztratil nad bicyklem kontrolu. Chvíli jsem se kymácel z jedné strany na druhou než jsem ji znovu naštestí nabral. Navíc jsem samozřejmě neměl helmu, takže jediným mým štestím byla jedenáctá hodina večerní, jinak by to na té křižovatce, ve dne frekventované, mohlo být hodně zajímavé ... teda to pro ty eventuelní přihlížející, ze kterých by se stávali svědci :) uff, no prostě ... don't drink and ride! :)