Peťanův blok

Jak tak přemýšlím o svém životě tak mě přijde na to celkem trefná písnička od Celine Dion, co poslouchám ...

When I was young
I never needed anyone
And making love was just for fun
Those days are gone
Living alone
I think of all the friends I've known
When I dial the telephone
Nobody's home

All by myself
Don't wanna be
All by myself
Anymore

Hard to be sure...
Sometimes I feel so insecure
And loves so distant and obscure
Remains the cure

na většinu věcí clověk sám totiž je ... vlastně na všechny ... není to třeba špatné, vše se zdá být pod kontrolou, snadné. Ale je to stejně klam jako řada věcí, společenských vztahů, v řadě případů i těch kamarádských a milostných. Zvláštní svět tohle, člověk je osamělý ve skupině plné lidí. Každý se snažíme o to, být nějakým způsobem spokojení, ať uz to znamené cokoli ... ale je to jen boj v zákopech o pár metrový posun, který přijde a zase odejde. Ale nikam to vlastně nevede stejně jako ta zákopová válka. Život je asi o tom mít luck a lidi se dělí na ty, co ho mají a ty co ne. Každý být spokojený nemůže, protože kdyby byl, tak by z toho stejně byl každej druhej nespokojenej ( ;) ). Ale zas člověk asi musí věřit, že to bude lepší, i když je to lež, jen tak se dá život přežít. Zakončil bych to trefným citátem:

"život je jako žebřík do kurníku: krátký a posraný"

Když už tu tak sedím v práci a nejsem právě nějak zázračně vytížen, popíšu jak můj pracovní den vypadá. Ráno mám obvykle probém vstávat. Budík mám nastavený na sedm, ale obvykle ho posunu na pozdější čas a vstávám tak v osm. No jo já vím, jsem lemra lemrovatá líná. Do práce jedu tak hodinu úžasně rychlým autobusem našeho milovaného dopravního podniku. :)

Jsem na brigádě v Českém metrologickém institutu (ne meteorologickém, žádný počasí, běda jak se mě někdo zeptá jak bude zítra:) ). Naše oddělení tlaku a vakua má místnosti v přízemí budovy a v druhém patře. Já pracuji právě v tom druhém patře v laboratoři vakua. Po příchodu se obvykle stavím dole, aby kolegové zaregistrovali, že jsem v práci a zavolali mi až půjdou na oběd. Oběd je totiž naprostým vrcholem pracovního dne. Těším se na něj už od rána a můj žaludek také a dává to patřičně vědět. Dopoledne v práci obvykle nic nestihnu udělat, většinou připravuju nějaké měření. Na oběd totiž jdeme už v 11 do blízké restaurace U piráta, kde mají sice menu dražší, ale za to chutné a porce normální. No, mohli by je mít dvojnásobné. Občas mám pocit, že jsem měl jen předkrm. :/

Měření obvykle probíhá hlavně odpoledne. Přístroj, u kterého měřím je zcela ovládán počítačem. Při měření jen klikám na ikonky a napíšu do správného boxu nějaké číslo, a pak odečítám hodnoty a píšu je do excelovského souboru na druhém počítači, kde mám při tom zapnuté icq, plkárnu a nějaké ty zprávy na netu. Ehm :) No a mám tu i rádio puštěné. :) Nikoho to neruší, neboť jsem obvykle sám. Problém měření ve vakuu je, že ne vždy to vyjde jak má, a pak se musí vše opakovat, brrr, takže třebas pár hodin měření v čudu ... :/ Takže občas je to o nervy, ale to asi proto, aby to člověka vytrhlo z té pracovní nudy, která tu jinak panuje. :)

Práce prej šlechtí ducha ... nooo ... já mám spíš pocit, že by to mělo být jinak "práce šlechtí peněženku". Tam jsem změny poznal, na duchovi ani ne. :)

Ale den začal celkem v pohodě. Jako obvykle jsem zaspal do práce. :) Člověk by si řekl pech, ale v práci to berou už jako folklór a mé tělo odmítá prostě dřív vstávat. V práci to napřed také šlo, zvládal jsem měření, icq, plkárnu, pokec s kolegou (safra multitasking jak u ženské :) ). Vše korunoval chutný oběd. Jako obvykle po obědě, který je pro mě vrcholem pracovního dne, začala má pracovní morálka i nálada klesat. Ale vypadalo to, že alespoň splním plán, co se týče měření, který mi udělal kolega.

Jenže pak to přišlo. V laboratoři, kde se kvůli stabilitě přístrojů musí udržovat, v současných vedrech příjemných, 23°C, začalo být povážlivě dusno. S kolegou jsme vykoumali, že přestala jít klimatizace, což byl pro mé měření problém. Stalo se to tak v pět večer zhruba uprostřed měření. No a výsledek? Celé měření v háji a opáčko až bude fungovat klima, brrr :/ Tak jsem to s notnou dávkou naštvání vypnul a běžel na oddělení teploty, kde mají provoz klimatizace na starosti. No a tam mi řekli, že prasklo potrubí a oprava bude tak den dva trvat. Jenže pro tuhle zakázku si takové zpoždění nemůžeme dovolit :(( Až do pátku se mělo měřit. :( Teď se zase začne ve čtvrtek plnou polní. V háji prostě. Ještě více naštván jsem jel domů. A překvapivě mi asi o minutu ujel bus. No a bylo mi jasné, jak to bude pokračovat.

Doma jsem ve schránce našel upomínku na doporučený dopis na poště. Než jsem odešel tak jsem si dal do trouby dělat pizzu. Na poště jsem to tak tak stih (zavírají v šest) a stoupl si do fronty. Za slabou půlhodinku jsem byl na řadě. No řekněte, to je aspoň rychlost služeb. A jak skvěle byla ta místnost větraná. Úžasné, mohl jsem odhadnout, kolik tam už dneska bylo lidí ... fuj. Po cestě zpátky jsem chtěl jet trolejákem, ale žádný se neblížil, tak jsem to vzal pěšky. Nevěřili byste, co mě asi v půlce cesty předjelo. :) No a doma mě měla čekat večeře ... kdepak, s tou pizzou by se dal hrát ufobal. :) No a nakonec jsem po zapnutí počítače zjistil, že se mi opět pokazilo připojení k síti a já nevím, co s tím. :/ Aspoň, že tu mamka nechala svůj notebook. No a jaké z toho plyne poučení? ... na pos*anýho haj*l spadne a ještě mu oko vypíchne. :)

Tohle se stalo už ve čtvrtek, ale neboť ješte neexistoval tenhle blok, tak jsem to tu tehdá nemohl napsat, to se rozumí. No a dříve jsem si nevzpoměl no :) Půjčil jsem si kolo od kamaráda na Pasohlávky a měl si pro něj v inkriminovaný den dojet na Vinohrady, kde mě bude očekávat. Nu tedy stalo se. Přijel na kole a vracel se zpět do města, a tak jsme jeli spolu. Nejrychlejší trasu měl vymyslet on.

Hned na začátku jsme po lesní cestičce pěkně uháněli dolů z Vincek. Učil jsem se ješte jak s tímhle konkrétním kolem řadit (safra, no už je jasné, že jsem houby biker a jezdím jednou za uherský rok :) ). Cesta byla příjemná, jaké překvapení ale bylo, když náhle skončila v hospodě. Vcelku příjemně zastrčené, nicméně ja mířil domů a ne na "jedno". No tak tedy jo, nakonec plzeň měli výbornou. Zaplatili jsme, vyšlapali kopec zpátky a kamoš mě vedl teď na druhou stranu Vincek. Říkal jsem si ... hmm tady to opravdu neznám, že by tu byla nějaká dobrá cesta dolů? ... a ejhle, ani jsem se nenadál a byli jsme v další hospodě a už se neslo další "jedno" :) Nemohl jsem odmítnout, neboť mi kamarád kolo nejen zdarma půjčil, ale také namazal řetez a napumpoval kola. :) (díky, díky, díky) Než jsme odešli tak jsem se ujistil, že na cestě už nebudou žádné další významné body, označené značkou Starobrno či podobně. :)

Protože jsem ty piva pil celkem na lačno, tak mě to chytilo už ve městě, kdy se stala trajektorie kola čím dál více nejistou. Vše vyvrcholilo tak kilometr od domu, kde jsem při zatáčení doleva na chvíli ztratil nad bicyklem kontrolu. Chvíli jsem se kymácel z jedné strany na druhou než jsem ji znovu naštestí nabral. Navíc jsem samozřejmě neměl helmu, takže jediným mým štestím byla jedenáctá hodina večerní, jinak by to na té křižovatce, ve dne frekventované, mohlo být hodně zajímavé ... teda to pro ty eventuelní přihlížející, ze kterých by se stávali svědci :) uff, no prostě ... don't drink and ride! :)