Peťanův blok

Pokud podle nadpisu čekáte, že zde naleznete něco o tom, co jsem poslední necelý rok dělal, budete možná zklamaní. Rozhodl jsem se napsat o knize, se kterou jsem strávil tyto Vánoce. Ano... byl stromek, cukroví, dárky, jídlo a dobrý alkohol... ale co si asi z těchto Vánoc zapamatuji bude tato kniha (i když jídlo a alkohol též nebyly špatné). Jo a ještě medvědí polštářek, ale to by byl jiný příběh.

Ony jsou to vlastně knihy dvě a napsal je, mně dosud neznámý autor, Jiří Kulhánek. Vím, že se možná mnozí plácnete do hlavy (a jeden kamarád by zvolal "to je vůl!", kdyby ovšem věděl, o kom je řeč) a řeknete si, že jsem objevil Ameriku. Ale pro mě je Kulhánek a jeho dílo skutečně překvapením. Nečekal jsem, že bych dvě knížky, které mají dohromady asi 300 stran, dokázal přečíst tak rychle. A co jsem čekal ještě méně je, že to bude 300 stran brakové literatury.

Ano brakové, žádnou hlubokou myšlenku od těchto knih čekat nemůžete. Nepřivede vás na existenční myšlenky o jsoucnu, mezilidských vztazích nebo nesnesitelnosti lidského bytí. Její zaměření je proti tomu přízemní, jen vás pobavit. Zato ale královsky pobavit. A na té zemi se bude válet spousta hnijících mozků, šplíchajících střev a kaluží zapáchající krve. Některé popisované scény jsou opravdu nechutné, první místo mezi nimi jednoznačně zabírá asi stránkový popis, kterak si hlavní hrdina sám amputuje nohu prostřelenou v kotníku. Já u toho zrovna večerel a chleba s pomazánkou po té stránce textu chutnal opravdu "jinak". Ale... číst jsem nepřestal.

A v tom je právě to mistrovství. Kniha mě tak vtáhla do svého děje, že nešlo přestat. Schéma děje, který hlavní hrdina prožívá, je přitom jednoduchý: akce – omdlení – léčení – údobí klidu. A to se stále opakuje. Nuda, že? A přece není. Všechny části, a to především boj, jsou velmi obrazně napsané. Vlastně mi v hlavě běžel takový hodně dobrý béčkový horor, text jsem pomalu ani nevnímal. Každá z částí schématu navíc postupně graduje. Akce od zabití jedné zombie, autorem novátorsky označované "mrtvák", po tankovou bitvu mezi spoustou tanků a upravených vesmírných korábů na jedné straně a poškozeným skoro nezničitelným obrněným vozem hlavního hrdiny na straně druhé. Léčení začíná ošetřením podlitin, oděrek a popálenin a končí již zmíněnou amputací chodidla. V údobích klidu Kulhánek  zase vypráví celý hlavní příběh knihy a prokládá ho vtipnými komentáři. Jen omdlení je vždy stejné a rychlé. Konec obou knih je sice otevřený, ale podle mě je dobře, že tomu tak je. Cílem totiž není dojít k nejakému jasnému vítězství, ale je jím samotná cesta k němu a zážitky hlavního hrdiny v jejím průběhu.

Pokud chcete strávit pár zimních večerů mezi zombiemi, upíry, mimozemšťany, nevyhnutelnými vodopády krve  a  opravdu výborně se při tom pobavit, vřele obě knížky doporučuji. V zápalu psaní jsem ale zapomněl, koukám, zmínit jejich jména. Jsou to tedy "Cesta krve: Dobrák" a "Cesta krve: Cynik". Obě se dnes již nedají koupit, ale můžete si je jako já stánout. 

Za tento odkaz, stejně jako za objevení Ameriky, tedy Kulhánka, děkuji Terce.

.... Nezval by to sice vyjádřil výrazně lépe, nicméně to celkem přesně popisuje děj jeho dramatu Manon Lescaut. Femme fatale je vděčným motivem řady různých komedií i tragédií, tahle ale v té záplavě celkem určitě vynikne. Manon je krásná, Manon je okouzlující, Manon je hříšná, ale pro muže, kteří ji spatří, je světicí. Stejně jako muži obdivují ji, ona obdivuje vše krásné a cenné a vše taky chce mít. A dostane to, neboť před ní muži padají jako domečky z karet. Jak dlouho lze ale tuhle hru na kočku a myš hrát?

Vrchol těchto prázdnin je za mnou a nezbývá než zavzpomínat a popsat jak to probíhalo.

Cílem sportovního kurzu MU byl kemp u Mattináty na poloostrově Gargáno. Mattináta je na jižní straně poloostrova nějakých 30 km od Foggie. Nachází se v odděleném údolí, kde tak vzniká takové trochu uzavřené a samostatné prostředí.

Odjezd z Brna měl být v 16.30 v pátek 1.9. ale nakonec se zpozdil až na šestou hodinu. Vykompenzoval to fakt, že jsme jeli pěkným klimatizovaným autobusem. No more Karosa, jako do Francie. :-) Cesta trvala 16 hodin a celkem se dala přežít, dokonce jsem se i vyspal. Kemp se nacházel asi tak 50 m od pláže. Ačkoliv byla možnost si objednat chatky, všichni měli zaplacené levnější stany. No nebyl to žádný komfort. Plastový stoleček a židle. Předsíňka s ledničkou a plynovým vařičem a dvě ložnice. Celkově měl stan kapacitu 4 lidi. Protože nás na kurzu bylo málo kluků (asi 7 oproti 40 holkám) tak byl trochu problém se domluvit na ubytování. Nakonec jsme se domluvili s Michalem, který sice není z MU a pracuje v HVB Bank, ale rád jezdí na letní kurzy, protože se tam cítí mladší a taky ... ehm, no podívejte se na poměr kluci holky. ;-) Naše stanová trojice je na následující fotce.

Hlavní náplň kurzu byla přizpůsobena složení účastníků, a tak jím byl aerobic a protahování na různé způsoby. Účast nebyla povinná, ale já a část kluků jsme tam chodili. A cvičit, aby si někdo nemyslel. ;-) Ráno byl obvykle strečink ve stylu power jógy, což bylo výborné na protažení a mírné posílení. Večer se pak poskakovalo na rytmus techno hudby ... tedy aerobic. Na něm jsem byl jen jednou za celý pobyt, byl to zrovna kickbox aerobic, a musím uznat, že je to celkem zabíračka. Víc jsem vypotil jen na fotbale. :-)

Zbytek dne byl volný program. Vetšina děvčat ho trávila opalováním na pláži. My jsme si ale s Pavlem obvykle udělali nějaký výlet, při kterém jsme se nejen opalovali, ale taky něco viděli. V kempu se daly půjčit kola za 1 euro na hodinu a my nemohli odolat. První den jsme uskutečnili jen malý výlet po okolí, neboť se už stmívalo. Další den jsme si ale půjčili kola dopoledne a vyrazili na blízký útes. Část cesty jsme museli sice kola nést, ale byli jsme odměněni krásnými výhledy na Mattinátu a naši pláž. Cestou na vrchol kopce jsme narazili na zajímavě jakoby "vyhlodané" skály.

Kromě kol se dala na pláži vypůjčit šlapadla. Sice to bylo za 15 euro na tři hodiny (na míň nemělo smysl jezdit a i finančně se to nevyplatilo). Jezdili jsme dva nebo čtyři podle toho, jak se ostatním chtělo. U okolních skal se totiž nacházely malé plážičky, kde bylo velice čisté moře a člověk ji měl jen sám pro sebe. Dalo se tam i šnorchlovat, ale moře bylo hodně slané a nebylo toho tolik vidět. Nádherná byla ale okolní skaliska. Jedinný komu naše výlety vadily byla hejna racků, která si evidentně pláže nárokovala. :-)

Mattináta bylo takové malé italské městečko postavené na úpatí kopce. Vzhledem k tomu, že jižní část Itálie není tak rozvinutá jako sever, nejsou tu žádné moderní stavby. Typická středomořská architektura s malými domky. Navíc značnou část města tvořily starobylé domy a uličky. Italové, zejména ti na jihu, jsou velmi pracovití. ;-) Od 11 do 4 odpoledne je tzv. siesta, kdy nikdo nepracuje a všichni se válejí na pláži. Tedy přesněji Italové pláž obcházejí a ptají se všech děvčat, jestli nechtějí jet večer na diskotétku nebo někam do klubu, vykládají jim, jak jsou krásné a podobně otravují. :-) Protože na Gargáno jezdí hodně čechů a češek, tak se řada z nich se už naučila velmi dobře česky. Asi nejméně se tu domluvíte anglicky, zato češtinu tu zná skoro každý třetí Ital. Dozvěděli jsme se od jednoho českého zaměstnance kempu, že takový Ital, co neustále balí češky na pláži, jich dostane 10-15 za sezónu a zbytek roku pak jezdí k nám do republiky u nich bydlet. Mno, ale jinak o Italech jen v dobrém. ;-) Z našeho kurzu se tam také dvě s Italy tahaly. Jinak ale u našich děvčat převážně pohořeli. Přestože siesta končí ve čtyři, obchody otevírají obvykle až v šest večer. Italové jsou noční ptáci a největší šrumec je mezi onou šestou a jednou v noci. Ulice Mattináty se zaplní korzujícími lidmi, štěbetajícími babičkami a diskutujícími skupinkami dědečků. :-) Má to své velké kouzlo. Krom toho nás v Mattinátě zaujala vynikající nešizená zmrzlina. Za 1,20 euro člověk dostal dva kopečky dvakrát velké a pětkrát tak chutné jak u nás. :-)

Součástí kurzu byly i rozličné výlety. Trhy v Manfredonii nabízely nepřeberné množství rozličných cetek, šatů ruzné kvality, ale i mořských plodů, ryb a výborného ovoce. Stánky se nacházely v asi sedmi ulicích města a přes nakupující nebylo téměř k hnutí. Mnohem zajímavější byl výlet do Monte San Angela, jednoho z nejvýznamnějších poutních míst Itálie. Na vrcholku 900 metrů vysokého kopce se nachází městečko, které při pohledu z místního středověkkého hradu vypadá, jako by bylo v oblacích. Hlavní památkou města je ale bazilika, jejíž část tvoří jeskyně, ve které se tu jednomu biskupovi zjevil Archanděl Michael a přikázal mu baziliku postavit. Jak archanděl tak místní svatý Padre Pio jsou zde k dostání ve formě soch z všemožných různých materiálů. Mě asi nejvíce zaujala socha na motivy obrazu Poslední večeře Páně od Da Vinciho, ale 30 euro nakonec zvítězilo. ;-)

Výletem číslo jedna byl ovšem Vesuv a Pompeje u Neapole. Cesta tam trvala tři a půl hodiny a vyjížděli jsme v pět ráno, abychom vše stihli. Je totiž třeba přejet napříč celý Apeninský poloostrov. Při příjezdu se nad Neapolí majestátně tyčil Vesuv, dodnes aktivní sopka, která naposledy chrlila lávu v 18tém století. Je zajímavé, že oproti ostatním sopkám, které jsem viděl je tato nejukázkovější. Kulatý strmý kužel dává už na dálku znát jakého původu hora je. Silnice vede až na parkoviště asi kilometr pěšky pod kráterem. V době naší návštěvy nevyvíjel Vesuv žádnou aktivitu, odnikud se nekouřilo, což zklamalo naše děvčata. Pěší stezka vede kolem podél západní stezky sopky a poté pokračuje po půlkruhu hrany kráteru. Je to nádherná podívaná. Vidět je na Neapol, Capri. Kráter má v některých částech fantasticky kolmé stěny.

Jen dvacet minut cesty autobusem dělí Vesuv od města, které v roce 79 n.l. pohřbil při své nejsilnější erupci. Během tří dnů bylo město pokryto prachem smíseným s vodou do výšky tři metry nad nejvyšší budovy a vymazáno z mapy. Zemřela většina z 20 tisíc obyvatel. Katastrofa ohromných rozměrů ale umožnila konzervovat v původní podobě římské město z prvního století n.l. Od renesance až dodnes zde probíhají vykopávky a část města se podle původního antického vzoru i dostavěla. Byl odkryt ohromný areál, který není možné ani za den celý zcela projít. Člověk se cítí jako zpátky v době vrcholu rozmachu římského impéria. Na silnicích jsou dodnes vidět koleje vyježděné od tehdejších vozů, na stěnách domů fresky a v zahradách měděné sochy. V některých budovách také najdeme sádrové odlitky římanů, které Vesuv tehdy pohřbil a po nichž zůstaly jen pukliny v zemi. Podívanou kazí asi jen nepřeberné množství turistů.

A co večery? Byly jako na každé dovolené zasvěcené pití a hrám. ;-)

A co říci závěrem? Přestože Italové jako národ mě nenadchli a jsou dost otravní, tak pokud byste někdy měli tu příležitost tak neváhejte do nějaké té Italské uličky zabloudit. Nebudete zklamáni. :-)

Začalo to jednodušše. Přihlásil jsem se na kinosession na film Kdo chce zabít Jessii?, které se promítalo v kině Art. Mám to celkem kousek, a tak jsem si myslel, že můžu vyjet asi jen tak 20 min před začátkem. No ... vyjel jsem 15 minut předem ... teda vyšel na zastávku. :-) Dorazil jsem ještě jakž takž, ale přišel další problém. Zjistil jsem, že vlastně nevím, kde ten Art _přesně_ je. :-) A tak jsem obešel blok a omylem vešel do divadelního studia Marta ... říkal jsem si, že je v tom slově art, tak třebas ... ano je to hloupá myšlenka, ale já myslel, že přesně tam ten Art je. :-) Prošel jsem pomalovanýma chodbičkama až na zahrádku, kde velká šipka ukazovala vlevo do strašně úzkého průchodu. Prošel jsem všechno, všechno bylo zavřené. Nakonec se od nikud zjevil nějaký pán, asi místní zaměstnanec, a tak jsem se ho zeptal, jestli neví, kde to zpropadené kino je. Nevěděl. :-) Dalším vodítkem mi bylo, když kdysi někdo říkal, že jeden místní kulečníkový klub, kam občas zavítám, je někde velmi blízko Artu. A opravdu, na bílé budově byl trochu ošuntělý nápis "Kino Art". Uff. :-) Mno, jenže kde je vchod? Opět jsem prošel celou zadní část až do druhého patra, ale nikde se o kině nepsalo. Smutně jsem šel na druhou stranu domu, že snad tam. A konečně jsem to našel. Za vchodem už stála jjPS s lístkem a trochu nervózně mi ukázala směr do sálu ... ještě jednou pardon za pozdní příchod. :-)

V kině již byli poslušně usazení další kinotaviči. Jenže na vzdory mému očekávání v sále neběžel film, a to už bylo tak čtvrt hodiny po začátku. Ivo okomentoval můj pozdní příchod jako v daném okamžiku dobrou úsporu času :-) ... noo radši bych přišel včas ... no, ale to bych to asi nemohl být já ... ach jo. :-) Deset minut jsme se věnovali konverzaci ohledně toho, zda-li má už Mítek nastudovaný Hrdý Budžes, na který nesehnal lístky. V tom přišel takový ten člověk, co pouští filmy a oznámil nám, že Jessii nemají, protože jim ji z Prahy neposlali. Jako náhradu nám nabídli nesestříhanou dlouhou verzi úžasného a skvělého filmu ... Superman ... nabídce se nedalo odolat, a tak jsme si nechali vrátit vstupné a šli ho propít do místního baru. ;-) Po dvou pivech nás polovina osazenstva opustila a ti, co jsme zbyli ... Slavík, Ondráš, Kuba a já ... jsme šli nejprve k Mirce na kolej. Ta nám ale předem napsala, že si můžeme ušetřit cestu a zavítat k ní směl jen Kuba s nějakým filmem k vrácení či půjčení. Nakonec nás Slavík pozval na alternativní program do hospody Terč u kolejí VUT na Palackého kopci. Tam jsme propili zbytek vstupného na Jessii a Supermana dohromady :-)

Celou kinosession bych tedy přejmenoval: Kdo chce zapít Jessii? :)

Druhý prázdninový výlet je za mnou, a protože je dobré všechno za čerstva vyklopit než to člověk zapomene, tak opět píšu menší raport. :-)

Sraz byl v pondělí 21. 8. na zastávce autobusu Student Agency u Grandu. Už cesta tam byla zajímavá. Jel jsem s velkým časovým předstihem, abych měl v poklidu rezervu, a představte si, že v půli cesty přestal jít proud v trolejích a v tramvajovém vedení a já najednou měl pořádně naspěch. Přijel jsem tak tak na sraz skoro poslední. Cesta busem byla příjemná, navíc jsme si ji zpestřili tancem ve stylu DO, který začal, na celkem hroznou hudbu ze sluchátek, kterou bylo možné poslouchat. :-) Na hranicích nás zdržel a pak opustil jeden cestující, který si nevzal s sebou pas ani občanku. V Banské Bystrici jsme s Křupinem zhodnotili, že to na Slovensku vypadá dokonce jako v civilizaci ;-)), nakoupili nějaké věci a zamířili na místní vlakové nádraží. Tam na nás čekalo opravdové umělecké dílo. Velká okna byla udělaná jako v kostele z různých barevných skel do podoby různých postav. Ale místo Krista a Panny Marie (teď nevím, jestli Maria byla panna s velkým P nebo ne :-) ) byl na prostředním skle sovětský voják hrdě držící kulomet v ruce. Vypadalo to neuvěřitelně komicky. Takový Kokos (= komunistický kostel). :-) Po cestě do Nemecké vypadlo Denymu z okna vlaku pádlo, a tak musel vystoupit a jít si pro něj pěšky. Jel pak stopem a byl na místě dřív jak my. :-)) V Nemecké to vypadalo jako v opravdové zapadlé vesnici. Připadal jsem si jako o patnáct let nazpět, ale v noci byly úplně nádherně vidět hvězdy. Večer jsme udělali oheň a někteří vytáhli pár lahví. Protože v Evropské Unii je striktně dáno, jaký obsah musí mít nápoje s určitým názvem, tak jsme pili tři druhy rumu: Tuzemský Um, Tuzemský R a Tuzemský. :-)) Stejně tak jsme měli místo špekáčků opékáčky.

Druhý den přijel pán s loděmi, namačkali jsme věci do barelů a připravili se na odplutí. DO nás nejprve proškolil, kterak správně držet pádlo, abychom co nejefektivněji využívali síly. Jako správný učitel některým z nás dal tuto hádanku už po cestě. Dále jsme probrali funkci háčka a kormidelníka a několikrát jsme zopakovali: "Nikdy nepustím své pádlo" (teda není to doslovné). Na lodi je totiž pádlo jedinná věc, o kterou se můžete opřít (a hlavně stojí 800 SK). :-) První vyplutí je asi vždy takové plné obav. Křupin dělal háčka a já kormidelníka. Ze začátku byly naše role něčím mezi dramatem a komedií, postupně jsme se ale sehráli. :-) Loď se zdála hodně nestabilní a těžko kontrolovatelná. Navíc po nějakém tom kilometru jsme minuli PV a Denyho, kteří se udělali jako první (udělat se znamená, vyklopit se z lodi, žádný jiný význam to na lodi nemá ;-) ). První zádrhel nastal u jumpstonu, takového velkého balvanu, ze kterého se dalo skočit z pětimetrové výšky do vody. Proud z malého splávku před tímto kamenem táhl hodně pod něj. Jeli jsme jako druzí a nezvládli to, narazili na kámen a jak jsme se o něj zapřeli pádly, tak nás proud obrátil. Křupinovi vypadlo pádlo, tak plaval za ním. Já se chytil nohou o nějaký balvan na dně a držel loď, která se ale stále plnila vodou. DO a Deny rychle přispěchali a pomohli nám loď dostat na mělčinu a obrátit ji (loď naplněná vodou má až 250 kg), za což jim velmi děkuji. Po cestě na tábořiště Rychlých šípů jsme zastavili ještě v jedné hospodě, kde jsme si vychutnali mírně ředěné pivo a fazolovou polívku, ve které bylo kromě fazolí snad úplně všechno. :-) Na tábořiště jsme dorazili celkem brzy, takže jsme mohli zajít ještě na místní hrad a do hospody. Z té jsme odcházeli po skupinkách. Jedna skupinka po návratu hlásila, že potkala muže s motorovou pilou, který se jich ptal jestli nemají benzín, jiná zase potkala dvě malé holčičky s kudličkama, co hledaly pána s motorovou pilou. Ehm, a to jsme skoro nepili. ;-))

Cílem plavby další den byl vodácký kemp za Banskou Bystricou. Po cestě měly být čtyři šlajsny, u kterých jsme měli zastavit a buď přenést lodě nebo je sjet. První byla asi nejnáročnější. První jel sám Tom Novotný a jako u jumpstonu projel sice se stěstím ale bez ztráty kytičky. Jako on po pravé straně to zkoušeli i DO s Kyjem. Ale ti už tolik stěstí neměli, a tak Hron pokřtil i je. :-) Zbytek lodí to bral po středu, kde se ukázalo, že je to mnohem schůdnější. Nikdo další se neudělal. Druhý splávek se před námi objevil po nějakém tom kilometru cesty. Byl o něco nižší, ale trocha delší. Udělala se opět jen jedna posádka (ted si nejsem jistý která, ale mám dojem, že to byl Deny a PV). Další šlajsna se přenášela, neboť byla metr vysoká a byl za ní silný zpětný proud a válec. Těsně před Banskou Bystricou nás čekal splav čtvrtý. Ideální měl být průjezd pravou stranou, kde nebyl válec, ale chtělo to projet velmi přesně. Udělali se lodě s DO a Kyjem a s Denym a PV. Pravou stranou bez ztráty kytičky projela jen "haluzářská dvojce" ( ;-) ) Mítek s Pudou. Ti se nakonec neudělali na žádném splávku, a to i když občas ve šlajsně letěli vzduchem. :-) Zbytek lodí to bral po levé straně, kde byl válec nejslabší a všechny bez potíží projely. Po zastávce v hospodě na česnečce jsme pokračovali na lodi přes město (kde byla v některých částech snad nejprůhlednější voda na celém trase). Za Banskou Bystricou byly ještě dva neohlášené malé splávky. Na prvním se udělali Nikola s Danielou. Před druhým jsme soulodili s DO, Kyjem, Denym a PV a jak jsme se k němu přiblížili tak jsme viděli Toma a Janku, kteří se cvakli. Rozpojili jsme se v proudu, který nás hnal na velký pařez. Nám se podařilo se v silném proudu před pařezem otočit a doplout k Jance a Tomovi, abychom jim pomohli obrátit loď. DO a Kyjo projeli bez problémů kolem pařezu a PV s Denym o něj zavadili a udělali se. Do kempu to ale byl už jen kousek. Tam nás čekalo překvapení, když nás přijeli překvapit Brášule, Míša a jjPS a strávili s námi příjemný večer při ohni a písních. :-)

Den čtvrtý jsme si s Křupinem vyměnili pozice na lodi. Po vyplutí jsme nám opět trvalo chvíli se synchronizovat, a tak jsme vypadali chvíli dosti legračně, což neušlo pozornosti a smíchu tří suchozemských tavičských návštěvníků. ;-) Výměna ale trvala dvě zastávky, po kterých jsme se vrátili zpět do svých původních rolí. V poklidu jsme projížděli mezi kameny, když Křupin zahlásil, že jeden menší je přímo před námi. Najeli jsme na něj a ... podruhé se udělali. V nijak zvlášť obtížném úseku. Za námi jeli Mítek s mužoženou Pudou, kteří se smíchy mohli potrhat. :-) Hloubka byla ale asi jen 30 cm, takže to nebylo nijak nepříjemné cvaknutí. Horší bylo, že mi uplavalo pádlo, které ale chytili DO s Kyjem a zastavili kousek dále. K nim jsme pak loď přivlekli, nabrali pádlo a pokračovali dále. Zastávka v Sliači neproběhla podle očekávání, neboť lodě, které byly ve předu nezastavili a přišli tak o dobrou pekárnu. :-) Nad hlavami nám neustále prolétávaly slovenské stíhačky z nedaleké základny. Letadel tam kroužilo tolik, že to vypadalo jako kdyby se snad Slovensko připravovalo na třetí světovou válku. :-) Cestou do Zvolena jsme opět soulodili a užívali si toho. ;-) Tam byla delší zastávka, jejíž součástí byla prohlídka místního zámku. Na hlavním nádvoří byla palačinkárna, ve které se prostě nešlo nezastavit. Já měl banánovou a byla výborná. ;-) Přes Zvolen jsme na cestě k tábořišti museli překonat ještě dva splavy. První se musel přenášet a druhý někteří z nás sjeli. Jmenovitě Tom Novotný bez cvaknutí se a pak DO s Kyjem. Ti se sice uprostřed šlajsny otočili zádí ve směru proudu, ale po projetí to ustáli. Především díky Kyjovi, který nečekaně vyskočil z lodi jako pilot na katapultační sedačce. Vysloužil si tak titul skokan Hronu. :-) Naše loď to nesjížděla, neboť se to mému háčkovi zdálo až příliš nebezpečné a vypověděl mi službu. Nejprve jsme uvažovali se Stáňou, že bychom to sjeli, ale nakonec jsme si to rozmysleli. Nj, chtělo to více odvahy, ale je taky pravda, že se Stáňou jsme nebyli vůbec sehraní, takže by to bylo riskantní. :-) Na tábořiště jsme dorazili už za soumraku a spěchali jsme se stavěním stanů a vařením večeře, aby se to stihlo ještě za světla.

Jen krátký desetikilometrový úsek nás čekal poslední den. Projížděli jsme klidným olejem, který jen občas přerušil nějaký ten kamenitý úsek, kde byl nízký stav vody a bylo nutné trochu manévrovat. Naši poslední zastávku v Hronské Důbravě jsme našli bez problémů. DO volal majiteli lodí, aby si pro ně přijel, ale ten byl prý mimo signál, nebo měl vyplý mobil či co, tak se opozdil asi o tři hodiny a my kvůli němu nestihli vlak, kterým jsme původně chtěli jet. Z Hronské Důbravy jsme nakonec vyrazili vlakem kolem čtvrté odpolední do Bratislavy. Po cestě se hrál Bang! a mariáš. Na bratislavském hlavním nádraží jsme mezi sebou divoce handlovali peníze. Ti, co ještě nějaké slovenské peníze měli, se jich chtěli zbavit, ti co je něměli si zase chtěli něco koupit. :-) Cesta do Brna se opět nesla ve znamení Bangu, dorazili jsme tam o půl desáté večer.

Sjezd Hronu byl skvělý výlet s výbornými lidmi. Za jeho organizaci patří dík Panu vedoucímu. :-)